Prvomájový výlet KČT, odbor Velké Opatovice : Mohelensko - Hadcová step

Možná vás čtenáře dnes nepobavím tak jako zúčastněné tohoto výletu, ale pokusím se. Opět jsem si dokázal, že se člověk může překonávat. U mě je to konkrétně strach z výšek (odborně Akrofobie). Tak se pojďte bát se mnou.

Prvomájové ráno, sice bez sluníčka, ale stále mě nevarovalo do čeho jdu. Vždyť vloni jsem si "užil" řetěz na skále (Trenckova rokle) a nikde jinde prý horší terén není. Horší možná ne, ale stejně strašidelnej teda jo. Pro mě. Ale když už čtete tyto řádky, tak snadno si dovodíte, že jsem přežil. I když krev letos tekla! Podívejte se do fotogalerie. Odkaz na konci článku.

Jako každý rok, i letos se prvomájový výlet setkal s velkým zájmem členů a i sympatizantů KČT, odboru Velké Opatovice. Počtem 90 účastníků se zaplnily dva vozy firmy DOPAZ.

Kus za obcí Jamolice nás autobusy vypustily do polí na začátek přírodního parku Střední Pojihlaví. V ten moment se do nás opřel tak ledový vítr, že jsme si mohli myslet, že nás vyložili na Sibiři. Rozhodně naše procesí u domorodců, doma v teple za záclonou, vzbudilo zájem a do okna ukazovali svoje pobavené tváře.

Naštěstí po pár metrech jsme vstoupili do lesa a vítr se utišil. Po žluté značce jsme míjeli trosky hradu Templštejna a začali klesat k řece Jihlavě. Po pár metrech ještě po široké a dobře schůdné cestě, mě mělo čekat to čeho jsem se tak bál a bohužel jsem se dočkal. Cestička dolů po různých kamenech a ve srázu... Párkrát už jsem to zdolal, ale bylo to tu zas! Opět se mi rozbušilo srdce a otevřela se mi v mozku komůrka s tou nejsprostější slovní zásobou. Chudáci kolegyně a kolegové, ty si toho museli vyslechnout.

Odměna přišla potom dole u řeky Jihlavy, když jsem se pak ohlédl zpět do toho kopce. Krása. Pak už jsme museli na druhý břeh a něco podobného zase vystoupat. Teď už jsme se drželi červené značky. Pro mě je daleko schůdnější cesta do kopce i sebeprudšího, než cesta z něj. Ale úplně vyhráno jsem ještě neměl, ještě nějaký ten metr podél meandru řeky, ale z vyhlídek, i když z uctivé vzdálenosti od okraje byly pěkné výhledy jak dolů do koryta řeky, tak třeba i nad lesem se tyčíčí chladící věže Dukovanské jaderné elektrárny.

Kolem Velké skály, kde se mi opět rozklepala kolena, jsme došli k Mohelenskému mlýnu. Zde bylo na výběr, vydat se ještě po naučné stezce po hadcové stepi, nebo přímější cestou, kolem s výhledem na onu step, do Mohelna, kde jsme měli zamluveny obědy.

V restauraci U Staňků sice o nás věděli, ale z kraje vůbec nestíhali. Není divu, že se při závěrečném zúčtování přišlo na to že k útratě asi 400 kč se nikdo nehlásil. Že by nějaký vykuk který využil nepřehledné situace a nebo chyba personálu? To už asi nezjistíme.

Jestli máte z dnešního mého psaní divný pocit, tak prosím nemějte! Vždyť i já na sebe jsem hrdý že jsem opět překonal svůj strach! A už mi zůstanou zase jen krásné vzpomínky na krásnou přírodu! A vůbec, co kdyby jste vyrazili příště s námí?

Fotogalerie: https://www.zonerama.com/Link/Album/2980189

Za KČT, odbor Velké Opatovice vás zdraví Kája Hrdina